Úzké hrdlo nejsou agenti. Jsem to já
Když pouštím víc AI agentů naráz, nebrzdí mě agenti. Brzdí mě, že nevím, kdo na mě čeká.
Pouštím víc AI agentů naráz. Claude Code, Codex, každý na jiném projektu, každý na jiném úkolu. Jeden staví funkci, druhý opravuje test, třetí píše dokumentaci.
Dlouho jsem si myslel, že limit je ve výkonu agentů. Není. Limit jsem já. Moje pozornost. Agent, který dvacet minut čeká na moje „ano“, nepracuje. A já o tom nevím, protože koukám do jiného okna.
Kde se ztrácí čas
Měl jsem pět až deset terminálů ve VS Code. Každý vypadal stejně. Černé okno, text, kurzor. Abych zjistil, co se v něm děje, musel jsem ho otevřít a číst.
Pořád dokola tři situace. Agent se zeptal a čeká na odpověď. Agent spadl na chybě a nikdo to nezkusil znovu. Agent dodělal práci a nikdo ji nevzal. Ve všech třech případech práce stojí a já mám pocit, že všechno jede.
Zaseknutý build nebo nezodpovězená otázka se schová mezi ostatními okny. To byl celý problém: neviděl jsem, kdo stojí.
Fleet: jedno okno na celou flotilu
Tak jsem si postavil vlastní nástroj. Říkám mu Fleet. Je to desktopová aplikace jen pro mě. Jedno okno, nahoře záložky projektů.
Každý projekt má svého PO, product ownera. To je agent, který drží celkový obraz projektu. Je připnutý jako první a nikam neodchází. Vedle něj běží pracovní terminály. Nový přidám jedním kliknutím, Claude nebo Codex, podle úkolu. Když práce skončí, terminál zavřu.
Agenti běží dál, i když Fleet zavřu. Okno je jen pohled. Práce žije pod ním.
Každý agent musí říct, v jakém je stavu
Tohle je jádro celé věci. Každý terminál má stav, česky a barvou. Ne „něco se děje“, ale přesně:
- Ptá se: čeká na moje rozhodnutí. Červená.
- Chyba: něco spadlo. Taky červená.
- Hotovo, něco chybí: agent skončil, ale sám napsal, že něco neověřil nebo potřebuje mě. Oranžová.
- Ticho: tváří se, že pracuje, ale deset minut se nic nestalo. Nejspíš zaseklé. Šedá s jantarovým kroužkem.
- Otestuj: skončil bez výhrad. Teď to musím vyzkoušet já. Zelená.
- Pracuje: nechat být. Žlutá.
Nejhorší stav ze všech terminálů se propíše až na záložku projektu. Stačí pohled nahoru. Červená záložka znamená, že tam na mě někdo čeká nebo něco spadlo. Žlutá znamená, že tam teď nemám co dělat.
A jedna věc je důležitá. Když stav nejde poznat, Fleet si nevymyslí, že je hotovo. Chybějící signál není úspěch. Radši ukáže „nevím“ než falešnou zelenou.
Úzké hrdlo nejsou agenti. Je to moje pozornost. Systém má hlídat, kdo na mě čeká, abych to nemusel hlídat já.
Zasahuju jen tam, kde je potřeba
Nad terminály je přehled. Jeden řádek na terminál: jméno, stav, zadání. Zadání je buď můj vlastní popis, nebo téma, které si konverzace dala sama. Nemusím si pamatovat, co jsem kam poslal.
Moje práce se tím změnila. Neprocházím okna dokola. Podívám se na červené a odpovím nebo opravím. Podívám se na oranžové a rozhodnu. Zelené vyzkouším. Zbytek nechám běžet.
Je to stejné jako vést tým lidí. Dobrý manažer nechodí po kanceláři a nekouká každému přes rameno. Chce vědět, kdo je zaseklý a kdo potřebuje rozhodnutí. Zbytek nechá pracovat. U agentů to platí ještě víc. Můžete jich mít víc než lidí a žádný z nich za vámi sám nepřijde.
Když na hotový výsledek kliknu, ztlumí se. Vím, co jsem už viděl a co ještě ne. Ztlumený výsledek už záložku nebarví, takže nahoře svítí jen to, co opravdu chce mě.
Drobnosti, které šetří nejvíc
Pár věcí vypadá jako detail. Přitom dělají největší rozdíl.
Jedno místo pro psaní. Pod každým terminálem je normální textové pole. Píšu tam jako v jakémkoli editoru, s diakritikou, s kopírováním, s opravami. Když agent čeká na volbu 1, 2 nebo 3, číslo napsané omylem do terminálu za mě neodpoví.
Volby jako tlačítka. Když AI nabídne možnosti, objeví se nad polem jako tlačítka. Kliknu a je to. Pokud se nabídka mezitím změnila, Fleet nic neodešle a řekne mi, ať vyberu znovu.
Smyšlený příklad: agent staví přihlášení na web a narazí na rozhodnutí. Místo čísla psaného do terminálu vidím tohle:
Diktování. Tlačítko s mikrofonem nebo dvojí ťuknutí na pravý Command. Mluvím, text se vloží tam, kam píšu. Nikdy ho sám neodešle. Poslední slovo mám já.
Návrat po restartu. Po restartu počítače se terminály vrátí a navážou přesně tu konverzaci, která v nich běžela. Když ji nejde najít, Fleet potichu nezaloží novou. Otevře prázdný terminál a napíše proč.
Přesun mezi projekty. Terminál chytnu za hlavičku a přetáhnu na záložku jiného projektu. Agent běží dál, se svou konverzací, jen bydlí jinde.
Jak to zkusit se dvěma agenty
Nemusíte si stavět vlastní aplikaci. Princip platí, i když máte dva agenty a jeden chat.
- Každý agent hlásí stav. Pracuju, čekám na tebe, skončil jsem, něco chybí. Napište mu to do instrukcí: na konci vždy jedna věta, co je hotovo a co ne.
- Odlište „čeká na mě“ od „pracuje“. To je jediné rozlišení, které opravdu potřebujete. Všechno ostatní je bonus.
- Ticho není úspěch. Když se agent dlouho neozval, nepředpokládejte, že to jede. Podívejte se.
- Hotovo znamená vyzkoušeno. Do té doby je to práce ke kontrole.
- Jeden pohled na všechno. Ne deset oken, mezi kterými přepínáte. Jeden přehled, kde hned vidíte, kdo na vás čeká.
Test na zítřejší ráno: než pustíte dalšího agenta, řekněte si, kdo z těch běžících na vás právě čeká. Když to nevíte do deseti vteřin, nemáte problém s kapacitou. Máte problém s přehledem.
Víc agentů vám nepomůže, když nevíte, kdo z nich stojí. Nejdřív postavte přehled. Pak přidávejte agenty.